Zdravím Vás milí návštěvníci tohoto blogu, rozhodla jsem se tuto stránku pojmout vážně jako blog. Téma bydlení je pro mě v této době naprosto aktuální. Koupila jsem si totiž byt. Abyste lépe pochopili, jsem dvacetiletá, blonďatá, řekla bych skoro ještě pubertální holka, která se rozhodla bydlet sama.
Rok jsem bydlela s přítelem a v této době jsem dostala k narozeninám dárek. Každý, kdo mě zná, ví, že miluji kočky. Vždy jsem chtěla mít svoji kočku, dokonce proběhly i nějaké pokusy. Kamarád mi přinesl kotě, když jsem kotě donesla domů, mamka pronesla jen: „No hezká kočička, tak ji zase vrať“. Tato kočička dodnes žije u kamaráda, který mi ji přinesl. Druhý pokus dopadl stejně, dodnes žije u mého táty. O mé dvacáté narozeniny proběhl pokus číslo tři. Jelikož jsem již bydlela s přítelem, kočičku jsem si mohla nechat. Super. Zhruba po půl roce po obdarování jsem se stěhovala zpět k mamce s kočkou ruce. Představte si doma to nadšení, že jsem zpět, a ještě s sebou mám čtyřnohou kamarádku. Nyní mamky byt vypadá asi tak, že závěsy jsou uvázané v uzlu ve výšce metru a půl, gauč roztrhaný, postel roztrhaná, okna zabedněná, veškerá výzdoba uklizená nebo již rozbitá. Kočička mamky domov prostě trochu změnila. Bylo naprosto jasné, že toto je pouze dočasné řešení a já musím jít tedy bydlet sama. To byl hlavní důvod toho, proč jsem začala hledat nové bydlení.
Samozřejmě, jako každá žena chci mít svůj domov co nejkrásnější a nejvyšperkovanější do všech detailů. V první fázi jsem hledala byty, které jsou sice dražší, ale již zrekonstruované. Po zhruba dvaceti inzerátech jsem zjistila, že pokud se vydám touto cestou, určitě to nebude můj vysněný domov, který si představuji. Kuchyně neměla barvu, která by se mi líbila, podlaha měla špatný dekor, kliky málo hranaté, vana moc zaoblená. Bylo jasné, že na to budu muset jít jinak. Zabrousila jsem mezi levnější byty v původním stavu. Tady nebyl výběr tak složitý, protože jsem řešila jen lokalitu, patro a balkon. Mezi zhruba padesátkou bytů jsem našla tři, které odpovídaly mým kritériím. Zvedla jsem telefon a volala třem makléřů, kteří měli tyto byty na starosti. První telefonát byl úsměvný, protože mi paní makléřka sdělila, že tento byt již nemá rok v nabídce a vlastně vůbec nerozumí tomu, proč na jejich stránkách inzerát stále je. Druhý telefonát dopadl úspěšně, domluvila jsem si schůzku na druhý den. Tento byt byl v centru, blízko mého současného bydliště, takže jsem byla ráda. Třetí telefonát byl opět neúspěšný, byt byl zrovna před půl hodinou prodaný. Jaká náhoda. Nevadí, řekla jsem si, podívám se na ten jediný zbylý, a případně budu hledat dál. Během dne, kdy jsem šla na prohlídku bytu, našla na internetu mamka ještě jeden byt, i tam jsem domluvila schůzku a šlo se. Mamka šla samozřejmě se mnou jako podpora, a hlavně jako vrchní rozhodčí.
První byt byl ten v centru, makléřka byla příjemná, což je podle mého logické, pokud mi chce něco prodat. Po výšlapu do pátého patra bez výtahu jsem měla pocit, že tento byt nebude ten můj ideální domov. I když tu byla možnost toho, že se každodenní túrou nahoru a dolu sníží moje váha. Byt byl, jak bych to řekla, prostě v původním stavu. To jsem samozřejmě očekávala, a tak jsem nebyla překvapená. V našem městě jsou skoro všechny byty stejně dispozičně řešené, proto mě ani tato dispozice nezaskočila. Chyběl mu však balkón, a ani vidina mé nižší váhy mě nepřesvědčila o tom, že mi pět pater schodů nevadí. S úsměvem jsme se s makléřkou rozloučily s tím, že jí v každém případě sdělím svoje rozhodnutí. V hlavě už jsem ale byla rozhodnutá. Tento byt to nebude.
Druhý byt sice nebyl úplně v centru, chůzí byl od centra asi deset minut, což není problém. Po přivítání s makléřem, který byl zhruba mého věku, jsme vyšli společně jedny schody a byli jsme před vstupními dveřmi. Super. Sice bych nezhubla ani deko, ale jelikož v bytě budu pouze s kočkou, lépe se mi bude nosit nákup do prvního patra než do pátého. Po otevření dveří na mě dýchla atmosféra sice starého bytu, vůně starých lidí, ale hrozně příjemná atmosféra. Prošla jsem celý byt beze slov a věděla, že z tohoto bytu bude můj domov. Můj vysněný domov. A měl i balkón.
S makléřem jsme se rozloučili opět se stejným verdiktem, ozvu se s rozhodnutím. I zde jsem měla v hlavě jasno. Tento byt chci! Naštěstí i mamce se líbil, takže nebyl v podstatě žádný problém. Zhruba za týden byl byt můj. Plná ideálů, plánů a vizí, jak bude jednou byt vypadat, jsem tuto radostnou novinu oznámila taťkovi s tím, že bych byla ráda za každou pomoc. V tu chvíli se mé plány trochu zhroutily, nebo alespoň se prodloužila doba toho, kdy budou uskutečněny. Po hodinovém rozhovoru s taťkou, kdy mi říkal o všem, co se bude muset udělat před tím, než začnu nakupovat nábytek, lustry a vázičky, jsem zjistila, že vlastně vůbec nemám ani ponětí do čeho jsem se to pustila. Každopádně byt mám a jednou to bude můj vysněný domov. Rozhodla jsem se tedy, že Vám budu psát o každém dalším postupu a vývoji mého domova. Nyní jsem ve fází, kdy mám byt, nešťastného tatínka s vidinou žádného volného víkendu a kočičku, která stále ničí nábytek mojí mamky.
Jako perličku bych dodala, že druhý den po prohlídce si mě na sociálních sítích našel makléř, který mi byt prodával, a pozval mě na kávu. Takže možná nebudu nosit nákupy ani do prvního patra sama.
